Dívka se rozhlížela po pokoji. Hledala něco dostatečně tvrdého a dostatečně velkého, aby to mohla uchopit do dlaně a praštit s tím do kliky okna. Pátravým pohledem spočinula na prasátku s drobnými, které před chvílí hodila do kufru. Slezla pro něj a vrátila se zpět na stůl.
Úder keramického prasátka nejen uvolnil kliku, ale vysypal i jednu z tabulek okenice. Střepy dopadaly na stůl a na podlahu mezi zvonivým cinkotem drobných, které se rozlétly po pokoji.
„Co se to tam nahoře děje?“ ozvalo se z přízemí. Kroky na schodišti naznačovaly, že se to máma pokouší zjistit osobně.
Společenská místnost překvapivě nebyla zas tak společenská, jak by se dalo očekávat. Nacházelo se tu asi deset malých stolků s hlubokými koženkovými křesly. Také tu byly tři automaty, jeden na nápoje, druhý s krekry a sladkostmi a třetí byl mimo provoz s výmluvnou cedulkou a grafickým zpracováním zlomené ruky v šachtě, která napovídala, co se vám stane, pokud se pokusíte jídlo z automatu ukrást bez zaplacení. V rohu nad automaty byla ve výšce asi dvou a půl metru namontovaná stará televize. Zřejmě bezpečně vysoko na to, než aby se ji kdokoliv pokusil odnést domů. U televize byla cedulka oznamující, že ovladač je u hlavní sestry, což všechny případné diváky odsoudilo k tomu, že budou od rána do večera sledovat dokumentární pořady o hnízdících lemčících a jejich namlouvacích rituálech.
Tak třeba minulý týden skoro celou titulní stránku pokryl investigativní článek o tom, jak farmář Pummel spatřil nad svým polem UFO. Jak jej mimozemšťané vzali na svou loď a dělali na něm sexuální pokusy. Policie to samozřejmě vyšetřovala. Kolegové zjistili, že si Pummel rád přihne a že se ráno probudil s násadou od vidlí hluboko zaraženou v zadku. Nic takového už se ale do Ravenholdtského deníku nedostalo. Zpráva nebyla dostatečně senzační a denně se děje tolik důležitých věcí, o kterých je třeba psát.
V Thomasovi to otevřelo nečekanou vzpomínku. Pamatoval si, že papouška skutečně měli. Vzpomněl si, jak se ho pokoušel neúspěšně naučit mluvit, ale už si nějak nevybavoval, co se s ním doopravdy stalo. Až do teď. Vzpomněl si, že když otec přes rok umíral na rakovinu plic, otcův papoušek amazonský se poměrně věrohodně naučil napodobovat jeho kašlání. Když pak otec odešel, zůstal po něm jen kašlající papoušek, který ho matce stále připomínal. Nakonec se rozhodla dát papouška pryč. Jednoho dne přišel ze školy a papoušek nebyl. Máma mu tvrdila, že uletěl otevřeným oknem, a Thomase v té době nenapadlo ptát se, proč s ním zmizela i klec. Nolanovi zřejmě dennodenní poslouchání dusivého kašle nevadilo.
Na vnitřních okrajích sarkofágu si všiml jen několika čerstvých, tenkých, ale hlubokých škrábanců, které do tmy na zašlém kameni zářily novotou. „Že by tu byli laboranti z Rium už během dneška? No, to se mi nechce… když jim pošleme něco na expertízu, dva měsíce se jich doprošujeme, aby si udělali čas.“
Otočil se od sarkofágu a udělal dva kroky, když mu na obličej přistála dávka vody ze skleničky. „Shoř v pekle, šelmo nečistá!“ vřískal ze tmy jakýsi muž.
„A vy jste kurva kdo?“
Přestali jsme hledat monstra pod postelí ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že monstra jsou v nás.
Chceš vědět vše, co se v Ravenholdtu děje? Chceš znát každou novinku okolo knihy a nových povídek?